Není ani polovina měsíce a už cítím potřebu jej hodnotit. A nebo si jen tak ulevit.
S tréninkem je to všelijaké. Jednou to vychází a daří se jezdit dle plánu, což navozuje optimismus a jindy zase nejde jezdit podle plánu a nic nevychází, což optimismus nenavozuje. Jak se říká: „Mnoho psů, zajícova smrt.“ Já se začínám cítit jako ten zajíc, honí mě moc psů. Sotva uteču jednomu, už je tu druhý, třetí a já nevím kolikátý ještě.
Problémy si možná způsobuji sám, že na sebe ty psy lákám. Musím stihnout tohle, pak támhle to a ještě tohle. Začínám si pohrávat s myšlenkou, že prostě nemusím všechno stihnout, že klidně mohu něco vypustit. Samozřejmě, že mohu, ale co? Musím se rozhodnout pro to, co bude mít nejméně katastrofické následky.
Snad se rozhodnu správně.