Hlavní stránka | Cyklistika | Ostatní
Cyklistika / Reportáže
Rampušák 2011
Cvrček  ric@centrum.cz06.07.2011
Po dvou vynechaných ročnících opět na startu. Oba roky jsem vynechal kvůli zranění. Poprvé to bylo kvůli větším odřeninám, podruhé kvůli zlomeninám.
Letos mě nic takového nepotkalo a já se mohl v klidu do Štítů přijet. No, v klidu, to jsem trochu přehnal. Po to, co jsem se vloni smotal (ne vlastní vinou) v závěrečném spurtu jsem z většího počtu lidí kolem sebe nervózní.
Stojím na startu, asi tak ve třetí řadě. Zdravím se s Kolíkáčem a pár dalšími známými. Konečně je odstartováno. Rozjezd do kopce je ve Štítech pověstný. Velice rychle oddělí zrno od plev. Letos je další vylepšení - zrna a plevy z krátké trasy s námi nestartují, takže žádní divočáci z krátké nebudou kazit nám, plevám z dlouhé, rozumné maratonské tempo.
Výhoda startu do kopce byla zmíněna. Nevýhoda je, že hned od začátku vím, jak na tom jsem. A špatné zprávy já nerad. Propadám se ať dělám co dělám. Teda, já toho moc nedělám, tak asi proto.
Sjezd do Heřmanic, myslím, že tady někde začalo pršet. Mám stejné problémy jako ostatní poloslepí s dioptrickými brýlemi. Brýle se mlží mezi vnější vrstvou a vnitřní dioptrickou vložkou. Nezbývá, než jet rychle, aby vítr orosení rozehnal. Ono se to řekne rychle, že, ale zkuste jet Vyprachticemi na Hoblovnu rychle! Moc toho nevidím, ale nějaký průzor na orosených brylých vždy najdu a doufám, že ve sjezdu do Čenkovic mi brýle zase zprůhlední celé. Prvních pár metrů jedu po paměti, ale pak je to už dobré.
Ve stoupání z Čenkovic na Červenovodské sedlo se pokouším obléknout vestu. Vytrvalý chlad a dešť si o to přímo říkají. Vše je už mokré a jde to obtížně. Občas na kole vrávorám a mám co dělat abych nespadl. Naštěstí se tak nestalo a do sedla dojíždím se skupinou.
Sjezd do Červené vody jedu co nejrychleji, ale opatrně, hlavně v zatáčkách. V hlavě mi ještě straší dva roky stará bouračka. Vše přežito a vyrážíme směr Polsko.
Sjela se pěkná skupina, hádám tak 15-20 lidí. Terén příznivý pro rychlou jízdu. Jenže projevuje se zde slabost hobíků. Dost lidí nezná zásady jízdy ve skupině, střídání, kolotoč. Nerovnoměrné tempo, zmatky při střídání apod. Nevím, co to do mě vjelo, ale vzal jsem si do hlavy, že pojedeme kolotoč. V tolika lidech to musí letět! Najedu dopředu a snažím se vysvětlit, jak střídat. Pár lidí ví o co jde, pár jich to pochopí a někdo to prostě nepobere a kazí to. Vždy, když se kolotoč pěkně roztočí, objeví se na špici někdo, kdo ho rozbije. Po jednom takovém zastavení kolotoče se sprostými slovy rezignuji a jdu dozadu. A najednou se kolotoč roztočí sám od sebe a i když to není úplně ideální, jede se. Vypadá to, že jsem byl na obtíž.
Dostáváme se pod první kopec - Černá Hora. V počátečním magnetu se ještě držím, ale pak už rezignuji a odpadám. Letošní Rampušák odhalil moje nedostatky v kopcích. Malé objemy a téměř žádný trénink v kopcích. Na vrchol přijíždím sám. Stejně tak sjíždím pískovištěm (protože silnice to nebyla). Pod kopcem zahlédnu skupinu a pokouším se ji sjet. Kupodivu se mi to podaří a tak se zase pár kiláků svezu. Bohužel udělám strategickou chybu a ještě s jedním zastavuji na čůrpauzu. Myslel jsem si, že ve dvou si je sjedeme. Jenže kolega má podstatně lepší fyzičku a jeho tempu nestačím. Udělal jsem stejnou chybu jako na svém prvním maratonu - na čůrání prostě nestavět. Raději do kalhot...
Kladské sedlo jsem zdolal sám a v následném sjezdu mě dojelo čelo krátké trati a brzy mě zase opustilo, stejně tak ostatní skupiny z krátké. Na mě byli moc rychlí. Na cestě do Hanušovic jsem byl dojet nesourodou dvojici. S jedním z nich jsem spolupracoval, ten druhý nás přespurtoval a jel celou dobu asi dvacet metrů před námi. Nějak jsme to nechápali, ale nechtěli jsme se nechat vytrhávat z našeho tempa.
Z Hanušovic začínáme stoupat ke Zlatému potoku. Dojela nás další, tentokrát početnější grupa z krátké. A ejhle, kdopak to přijel? Kromě Roberta z KC Brno a mnoha dalších neznýmých i můj vlastní syn. No, dnes to vypadá na prestižní záležitost. Nesmím se nechat zahanbit klučinou, co jezdí na kole teprve třetím rokem. Na starýho maratonce nemá! Tyhle myšlenky mi vydržely jen na začátek Zlatého potoku. Pak můj drahý syn práskl do koní a svého starého otce nechal daleko za sebou :-) Poprvé mi nevadilo, když jsem viděl, jak mi někdo ujíždí v kopci.
Sjezd Orlicí, nájezd na hlavní a opět se pozbíralo pár korálků a utovřilo grupu, která vydržela až do Klášterce, kde začíná stoupání na Zborov. Samozřejmě jsem odpadl. Teprve těsně pod vrcholem jsme se sjeli do dvojce a sjíždíme do Heřmanic, kde je ve sjezdu bufet. Nešťastné umístění. Já jej projíždím a sjíždím tak ztrátu, protože ti, co mi odskočili zde stavěli.
Tady už jsem ve své tréninkové oblasti. Jedu známými místy. Svébohov, Kosov, Tatenice, Lázek. Známá místa, dnes dosti bolestivá. Pod závěrečný Lázek přijíždímě opět ve skupině, která se pozbírala na cestě z Kosova.
Lázek je dlouhý kopec, někdo odjíždí, někomu odjíždím já. Každý sám za sebe. Lázek znám téměř jako své boty, proto mě na něm už nic nepřekvapuje. Několik falešných vrcholů může zkazit náladu, tomu rozumím. Mně ji poprvé také kazily. Dnes už ne. Jen mě deptá vědomí, co vše mě ještě čeká.
Naštěstí sebedelší kopec jednou skončí, i Lázek. Jsem na vrcholu a vím, že mě čeká jen luxusní sjezd do Štítů. Už mi trochu otrnulo a zase zkouším svoje štěstí v zatáčkách, co gumy udrží. Díky Bohu, udržely vše a já sťastně dojel do Štítu pod cílovou rovinku.
Poslední vztyčení se ze sedla a závěrečný spurt. Je tu cíl.
Ofic.čas: 06:42:10.5
Pořadí:  
70./101 absol 
16./26 V40
Počet přečtení:  754
Naposledy: 2.3.2021

Komentáře

Počet: 0

Vaše jméno:
Váš email:
Váš komentář
Opište kontrolní kód: 269 

 

 

 

 

 

Nejnovější komentáře

Přihlášení