Hlavní stránka | CVRČEK | KŘOVÁCI | Komentáře | Oblíbené |
   
CVRČEK / Různé
Lacman Vysočina road 2005
Ri C
ric@centrum.cz
 28.08.2005

Tak je to tady. Po devíti letech se chystám na svůj druhý cyklomaraton. První byl v roce 1996 Samson někde v Alpách. Po skončení ?koly v r.2004 (a pěti let neje?dění) mě začaly opět svrbět nohy. Nové kolo (?írer - Campa Mirage) svrbění jen posílilo a zásadní rozhodnutí padlo: pojedu maratón. Bylo to usnadněno také letákem, který se mi dostal do ruky na dovolené v Táboře. Lacman vysočina road, start ve ?dírci, hodinku cesty od baráku. No nekup to!

Od května jsem u? pravidelně jezdil, i kdy? ?ádné velké objemy. Rozhodnutí o maratónu padlo začátkem července, tak?e na závěrečnou přípravu jsem měl cca 4 týdny. Sna?il jsem se jak to ?lo a na startu LVR můj computer ukazoval 2250 km. Vím, ?e je to málo, ale co se dá dělat. Chybějící trénink musím nahradit vůlí. Zvlá?? po tom, co jsem v sobotu, týden před závodem hodil tygra v jednom sjezdu. Přední vidle zru?ená, já se teměř tři dny nemohl pohnout. Kolo bylo spravené dřív ne? já, proto jsem to je?tě ve středu lehce zkusil projet. ?lo to, do soboty se je?tě pozdravím.

Průbě?ně diskutuji na serveru ivelo.cz a získávám zde kontakt na Vinohradské ?lapky. Sestavují dva týmy: Rychlý tým 'B' a "pomalej?í" tým 'A'. Vyu?ívám mo?nosti a přihla?uji se do 'ačka', jeho? plánovaná průměrná rychlost 26km/h se mi zda sice vysoká, ale ve skupině to snad 'uvisím'. Později jsem za svoji namy?lenou je?itnost měl krutě platit.

Den D je zde. ?dírec n.Doubravou a já v plné polní hledám Vinohradské ?lapky. Na netu jsem si zjistil jak vypadají jejich dresy a teď je vyhlí?ím. Netrvá to dlouho a proti mě kráčí první oran?ový dres. Hrnu se k němu a vzájemně se představujeme. Je to Robert a posílá mě za ostatníma abychom se domluvili. Bohu?el i přes domluvu mě startovní mumraj zaskočil a k týmu jsem se na startu u? neprodral.

Start závodu jsem poznal podle toho, ?e se celý balík dal do pohybu. Fascinoval mě rachot způsobený zacvakáváním treter do pedálů. Jedna a? dvě sekundy nepřetr?itého cvakání.

Podle pokynů pořadatelů se mělo jet do Chotěboře poklidným tempem, ale mě to tak nepřipadalo. Tep mi vylítl do nebetyčných vý?ek a já začal tu?it, ?e začíná můj konec. Od tohoto okam?iku jsem přestal vnímat krajinu a jediné co jsem sledoval bylo zadní kolo závodníka přede mnou. Občas jsem kouknul na svoji "palubní desku". Rychlost neklesla pod 40km/h a tep to také rval co se dá. Trochu jsem zvolnil a opustil hlavní balík. Sna?il jsem se zachytit spí?e men?í skupinky, ale ?ádná v dohledu. Nakonec jsem se zavěsil za nějakého stihače, který mě dotáhl k vět?í skupině. S tou jsem dojel a? na místo,kde vznikl zmatek a nejasnosti kolem směru dal?í cesty (jak jsem u? vý?e napsal, krajinu jsem nesledoval, jména obci neregistroval). Zde jsem konečně narazil na Vinohradské ?lapky a se střídavými úspěchy se jich dr?el a? do konce. Jejich tempo bylo sice vy??í ne? bych si přál, ale dalo se udr?et. Bohu?el za cenu, ?e jsem nestřídal a nepracoval. Jen jsem se vezl. Byl to čirý pud sebezáchovy a stydím se za to. Neměl jsem ale na výběr pokud jsem chtěl dojet. Někdy od stého kilometru mě to přestává bavit a přichází krize. Hlavně psychická. Přestává mě to bavit. Absence dlouhých tras v tréninku se začíná projevovat v plné nahotě. Dr?í mě to a? někam k předposlednímu bufetu.

Výhodu jízdy ve skupině jsem si uvědomil v okam?iku, kdy jsem se zdr?el u keříku a musel jsem ji sám dojí?dět. Stálo mě to mnoho sil. Dál jsem se jí dr?el zuby nehty dával si pozor, aby mi neujeli. Je pro mě zajímavé, ?e nejvíc práce udr?et se ve skupině jsem měl na rovině. Tam jsem musel makat na plno. Jakmile při?el kopec udr?el jsem se snáz. Stále přemý?lím, jestli to bylo moji nestejnoměrnou přípravou (drtivá vět?ina mých tréninkových tras byla kopcovitá a na rovinách jsem jen odpočíval), nebo tahouni skupiny v kopci výrazně zpomalili aby grupu nepotrhali.

Nicméně, karty byly u? rozdány a výkonnostní esa na mě rozhodně nezbyla. Ze skupiny Vinohradských ?lapek se nakonec vydělila (nechci napsat odpadla, to zní příli? negativně :) podskupina ve slo?ení Já, Honza str. a jako tahoun-zachránce se obětoval Igor. Nevím přesně kdy se k nám připojil Honza ml. Tímto se je?tě omlouvám oboum Honzům, ?e je označuji jako str. a ml. Nevím jak je nejednodu?eji rozli?it bez toho, abych vypisoval celá jména. V tomto slo?ení jedeme a? na předposlední bufet ve Vlachovicích na 194km. Igor vytrvale tahá a já se sna?ím jet tak, abych moc nenaru?oval plynulost jízdy. Na ji? zmiňovaném bufetu na Igora čekají ostatní ?lapky, aby si zazávodili. Je?tě ne? odjede mu stačím poděkovat za pomoc. Udělal toho dost. Zůstáváme tři: oba Honzové a já. Dál pokračujeme volněj?ím tempem ne? jsem měli s Igorem. To mi vyhovuje a nemusím u? jet na doraz. Cítím, ?e jsem na tom o něco líp a tak se sna?ím trochu pomáhát Honzovi str., ale moc mi to nejde. Nevím jestli je to něco platné. Po posledním bufetu ve Vepřové (221 km) začíná otravný úsek; nahoru, dolu a k tomu vítr. Nicméně v?ichni tři společně dojí?díme před Nové Ransko Honza ml. za to bere a ují?dí nám. No, na závodění my?lenky skutečně nemám. Jsem rád ?e jedu. Myslel jsem si, ?e podobně uva?uje i Honza str., ale to jsem se ?eredně mýlil. V zatáčce do cílové rovinky si vybojoval lep?í místo a bere za to. Já, shledávaje, ?e vidina poklidného dojezdu do cíle je v háji se sna?ím kontrovat. Nastupuji, peru to co to dá. Bohu?el, zku?enost star?ího porazilo nad?ení mlád?ího. O pět desetin sekundy. Mám co zlep?ovat :)

V cíli u? čekají ostatní Vinohradské ?lapky. Vzájemné gratulace, foto, no prostě paráda. Je?tě jednou děkuji Igorovi za pomoc.

Rychle do sebe hodím ion?ák AA a pak jídlo od pořadatelů. V závěrečné tombole jsem vyhrál bidon a iontové nápoje.

Organizace celého maratónu byla perfektni. Bufety plné jídla, ochotná obsluha. Pořadatelé zasluhují jedničku.

Počet přečtení:  889
Naposledy: 2.3.2021
Vložit článek